Ubohý rechtor.

Chudák rechtor přeubohý,

samou psotu zkusí,

vetché ruce, vetché nohy,

ze dne ke dni bez polohy

organovať musí.

Dni u něho pátek samý –

v pátek vždycky nouze –

chléb má z ovsa jen a vikve,

víno tlačí z vodní tykve

na hod boží pouze.

V hlavě mu to klove, piští

jako houfec ptáků,

v jizbě tolik dětí vříští

jako zrnek v hrachovišti,

jako v poli máku.

Na varhany klapky dali

tuhé, těsno skáčí,

slabých nohou pohyb stálý

hněvem buchá na pedály,

a ten zpěv je k pláči

Sobotáles nevyzíská,

koleda je holá,

a že chudičká je víska,

každý půlturáček stiská,

že jej otře z pola.

Při ofěře gróf vždy poví:

„Ať ten rechtor vyčká!“ –

dáli groš, dá jako psovi,

že bílému grošíčkovi

studem rudnou líčka.

Divnoli, že zvonek věže

v pláč a bol se zmáhá,

že hlas jeho srdce řeže –

vždyť to rechtor, co v otěže

při klekání sáhá.

Divnoli, že srdce zvonů

smutné klepe klepy,

vždyť rechtorskou bídu onu

cítí i ty plny stonů

vrzající cepy.