Ubožáci.

Je nás věru na dědince naší

jako panských bírek na salaši,

jak zrn v slunečnici veličizné,

a ty naše kopaničky rodí

blín a bodláčí jen ostrořízné.

Dětiček je, jako v poli máku,

jako kvítí – ale bez povlaku,

leč zornička v každém oku svítí,

a z každého slyšet hrdelénka

čarodějně zlaté zvonky zníti.

Dáť jim nemůžeme ani skyvy,

místo chlebíka je písně živí,

místo košilky však jako v zlatě

ukrývá se plnokrásé tělko

vrkočemi od hlavy až k patě.

Růženec jim dáme v ranní dobu,

o polednách pošlem na zárobu,

na noc musí místo večeře

žaltář mučeníků přezpívati

při měsíčku nebo při šeře.

Jaj, což můžem ubožákům dáti?

V bludné dálky musí zalétati

a tam život bez štěstí žiť musí;

žel, pak ani tu se nevracejí,

zpět když tíhnou i ty divé husy. –