UBOZÍ.

Tolik té záře, jež vyleje se z hvězd,

a tolik toho měsíčního zářícího moře

a tolik toho smutku, jenž v dechu země jest,

a tolik toho hoře...

Ta těla slabá a bídou zbělelá,

jež na té poušti jako mrtva tváří k zemi leží,

jež nevidí tu zář, kterak se zachvěla

a kterak světem běží,

jež v hlínu mají zaťatou svou pěst

a z mrákot svých se probudivše hlinou vzhůru hází,

že dráždí je ty jasné kmity hvězd,

to světlo beze hrází...

Ach, tolik toho smutku, jenž v dechu země jest,

a tolik toho ničivého hoře,

a přec je tolik záře, jež vyleje se z hvězd,

a tolik toho měsíčního zářivého moře...