ÚBYTEK SNŮ.

Ty chvěješ se, že divá obraznost

i ve snách ještě bouří duši tvou?

že z žití v bezdno klene tobě most,

kde sporné živly tísní a se rvou?

Ó budiž rád a žehnej těmto snům!

Ty ještě něco chceš, máš říci světu,

jeť nevypěna kniha tvojich dum,

číš překypuje šumíc v tísni květů,

jsi duší živ i tenkráte, kdy spíš,

a jistě bohatší se probudíš.

Hůř tomu jest, kdo večer oči zavře

a bezduch klesne jako mrtvý troud.

Co srdce věrnou vůní snů svých navře,

leč jako spoutáno se nemůž’ hnout;

tu spánek bezohledný, tvrdý, tupý

tě přepadne jak v lese bandita,

sny zardousí a tmy, jež kolem skupí,

v jichž cloně smutná duše ukryta

víc netvoří v lenosti zmírajíc –

Co bolest, radost jí, když v obou nic?

To v leb ti zatkne nenasytný spár,

nad hlavou tvojí hýká tepouc křídly,

sen musí pouští být, když suchopár

je život se sprahlými všeho zřídly.

Ach, z čeho tkáti má své obrazy

sen kouzelník? Vždyť v duši nic a nic,

jen skutečnosti všední nárazy,

jen Psyché znavená si zoufajíc,

o hnáty otloukajíc křídla mdlá,

víc nezatouží, více nezaplá.

Tam nemohou sny řádit ani kvésti.

Buď rád, že sny máš... aspoň můstek k štěstí.