UČIŇ, AŤ CHÁPEME!

My, kteří jsme strachem, úzkostí ubledlí,

se ke stěnám domů přitisknout dovedli,

když dějin tvých hrozná kolesa hřměla

přes sražených bratří rozbitá, krvavá těla;

my k smrti až smutní, zlekaní dědici

svých ubitých otců, ubitých mužů a synů;

my zoufale, těžce, rozryvně lkající

tu na jejich čerstvě vyrytém, hromadném hrobu;

my všichni dnes v této osudné, veliké době

své úzkostně sepiaté ruce vzpínáme k Tobě,

Ó všemocný, hrozný, veliký neznámý,

Ó tajemný, odvěký dárče světla a stínů,

i smrti a života všeho, dobra i zla.

Ó smiluj se konečně, ustrň nad námi!

Ó pohledni na své plačící – – posilni nás – –

i budoucí – – zachraň vůlí svou – – milostně spas...!

Ó nedovol, aby větším než život se stal

náš nesmírný smutek, zoufale ponurý žal.

Ó nedovol, aby po padlých nyjící stesk

nám ochromil srdce v nadějném tluku,

by zpřerážel po tvém ovoci vztaženou ruku,

jak smrtící, z oblaků náhle mrštěný blesk.

Ó nedovol, aby tajemná duševní síla,

kterou jsi dal nám pro svoji slávu a poctu,

se ztratila v slzách jak perla v žíravém octu.

Však učiň, Ó učiň, ať v němém bolestném tichu

svých vzpomínek těžkých chápeme mužně a jasně,

– jak po bdělém přečtení velké tragické básně

cíl daleký heroů, vinu, osudný pád –,

že za naši tvrdou, individuální pýchu

a za nudu, za rozkoš rafinovaných hříchů

již přijíti musil veliký, nesmírný trest.

Však učiň, ať, hlubší a větší, chápeme jasně,

že v řinčení mečů, rachotu pušek a děl,

v těch výkřicích smrti, kletbách a stenání

všech zraněných, hrozně divokém ve rzaní

zběsilých koní, v matek a sirotků lkání,

v úzkostné křeči s úpěním vztažených dlaní

i v rozteklém mozku a krvi rozbitých těl –:

již musilo umřít churavé století,

již musila zhroutit se k zemi, rozpadnout v trosky

cynicky bídná, lhostejná společnost stará,

se zkaženou krví svou, sofistickými mozky,

jež neschopna nadšení, křídel rozpětí,

jež neschopna lásky, velikých obětí,

jež neschopna nového plodonosného jara

a neschopna sladce odvážných, dalekých cest...