UČITEL NÁRODŮ.

Kam zrak se šine, všude sníh a sníh,

jím doly zbělely i vrchu témě,

spí luh i hvozd, je mrtvé ticho v nich

a na kost mrazem krutým ztvrdla země.

Hle, zástup jakýs v nevlídný ten čas

se ku hranicím země zvolna blíží;

ten zástup valný jest, však ani hlas

se z něho neozve, než každý hříží

se v myšlenky své trudné. Výš a výše

dav stoupá mužů, starců, dětí, žen –

a prudčeji vždy sever v tvář jim dýše.

Teď stanul průvod jako přimražen –

jsou na pomezí. Slyš, teď z nenadání

se z četných hrdel ozval mocný zpěv,

pěl zástup mužů, starců bílých skrání

i dětí, stařen, žen a jarých děv;

a zní ta píseň stále mohutněji,

až v sluch teď vítr nese slova její:

„Nic nevzali jsme s sebou, po všem veta,

jen bibli Kralickou, Labyrint světa!“ –

Teď píseň dozněla. – O, hrozná chvíle,

kdy blízko s milou vlastí rozloučení,

že hroznější ni chvíle smrti není!

Tu stařec vetchý, hlavu k prsům chýle,

slz proudy roní z očí vyhaslých,

jež zapadají vnučce v zlaté vlasy;

tam mladý muž je, bez slzy a tich,

však s tváří bolem zrůzněnou se v krásy

své vlasti vpíjí zrakem naposledy,

co mladé ženy obličej se bledý

naň v slzách upírá; ten svírá pěst

a vraští čelo v hněvu spravedlivém,

co jiný v bolu svrchovaně tklivém

zem líbá studenou. A hle, tu jest

muž tváře velebné, jenž vůdcem davu

se býti zdá; ten mírně nazad hlavu

teď nachýlil, zrak upřel k nebes báni

a ruce vztáhl jako k požehnání.

Toť velký Amos, biskup poslední

těch Bratří uštvaných a zchudlých, kteří

svým dětsky čistým srdcem pevně věří,

že po krátké se noci rozední.

O, lásky té! Hle, nejlepšího syna

vlast vyhání, však on jí neproklíná,

než žehná jí; svou ruku na něj podlý

vrah vztahuje – a on se za něj modlí!

A přešly věky. Jařmo s šíje svojí

a s ducha lidstvo střáslo okovy.

Čech jako ze žuly stál v těžkém boji

a neustoupil o krok sokovi;

bylť přesvědčen, že není „dokonáno“,

že po dlouhé zas noci svitne ráno.

A ráno zasvitlo! Zas teple smál

se ovál slunka na vlast zuboženou,

kde chmury ještě zbyly, pryč se ženou,

až poslední z nich ztratila se v dál.

Vrah jásal darmo. Třebas pošlapán

a dosud z četných krváceje ran,

vstal národ z hrobu, ve mdlobách kam pouze

jej uložili v nedočkavé touze,

a s hrůzou viděl vrah, že dosud živ – –

A ptáte se, kdo vykonal ten div?

Toť dílo knihy, naší spasitelky,

a školy, jak ji stvořil Amos velký.

Ten chudý Amos, psanec vyděděný,

jenž neměl ani, kam by sklonil hlavu,

dal světu poklad nehynoucí ceny

a v cizině své vlasti šířil slávu.

Ten Amos štvaný, bědné vlasti syn,

jenž před slídiči v temný hvozdů klín

se ukrýval, byl hvězdou zvláštní krásy

či spíše zářným sluncem prostřed léta,

jež od tří věků po naše až časy

zrak poutá všeho vzdělaného světa.

O, duchu velký, jak Tě oslaviti?!

Luh širý kolem nemá toho kvítí

a nemají ho nejpestřejší stráně

ni koberce všech sadů barvité,

jež zasluhovalo by pocty té,

by zdobilo Tvé nesmrtelné skráně;

řeč naše, byť i zněla jako kov,

přec nemá tolik silných, zvučných slov,

by na velebný hymnus vystačila,

jenž důstojně by opěvoval Tebe.

Je příliš nepatrná lidská síla,

zde pomoci by mohlo pouze nebe:

jen chorál hromu, blesku jasný svit

by mohl Tebe vhodně oslavit!

Jsme malí tak – a Ty’s tak obrovitý!

A s důvěrou přec k Tobě blížíme se,

z nás každý vstříc Ti celé srdce nese,

jež vroucími je naplněno city;

vždyť Ty – tak velký – byl’s až dojímavě

vždy skromný při své svrchované slávě.

Nuž, veleduchu, shlédni v duši naši,

již plní svatý, nevylhaný cit,

a skloněn k zemi, nad niž neznal’s dražší,

hold přijmi, jejž Ti vzdává vděčný lid!