(Učiteli.)

Hle, žactvo v tichu uctivém

jak k Tobě vzhlíží s obdivem,

jenž’s s ním se sdílel o květy

moudrosti, spasné osvěty.

Nastává rozchodu již čas

domů se vrátí každý zas, –

co máme dát učiteli

my dobrému a příteli?

Čím šlechetníku zlata skvost?

Nic trvalým tu není dost;

zvuk vyzní, zvadne laur i květ

a s vlnou slovo prchá v svět

Však Tvoje slova vyznělá

působí dál, nezemřela,

rozkvetou v nás v šlechetný čin,

jejž požehná sám Hospodin.

A protož, vůdce vážený,

příteli, rádce milený,

žij blaze za své zásluhy,

„zdar“ volám Ti se soudruhy.