Učitelka.

Po prázdninách, té sladké době klidu,

jež jako zlatá zář se kol ní mihla,

jde učitelka mladá v svoji třídu,

je bledá sic, však milá je a štíhlá.

Čte jména malých dětí, tak se bavíc,

jež mají růst a kvést pod rukou její

a tiše k ní teď hledí z prvních lavic

a vzadu spolu trochu dovádějí.

Však zarazí se při tom jednom jménu,

tak jmenoval se také muž ten drahý,

jenž jednou objat chtěl ji jako ženu –

ó jak ten krásný sen tak přešel záhy!

A že byl chud a matka s vráskou v líci

se plahočila dnes tak jako včera,

tu umlkla v ní dívka milující

a promluvila obětovná dcera...

Teď před malými pohnutí své skrývá,

jen na to dítě patří, jež se hlásí,

a jak tak hledí v očka jeho živá,

jej vidí zas, jak před dávnými časy.

Pak po škole, kdy dětí drobných davy

zas domů běží, vezme stranou dítě

a na otce se ptá a je-li zdravý,

a děvčátko vše poví rozpačitě.

A nechápe to děcka šťastné mládí,

proč se slzou se k němu slečna shýbá,

ty zlaté jeho hebké vlásky hladí

a na čelo, to bílé čílko líbá.