Učitelka.

V údolíčku malém malá víska leží

a kdo o ní neví, nalezne ji stěží.

Zakryta je zcela ovocnými stromy,

kostelík jen bílý vížku nad ně zvedá. –

Sem se utec každý, poklidu kdo hledá!

Sem nevnikne bouře, snítky nepřelomí,

v korunách jen šeptne tiše na přeletu, –

z jara shodí dolů trochu bílých květů,

a je-li to v podzim, jako deštík zlatý

příval rudých listí na dědinu sletí

a zasype zpola malé, bílé chaty.

Po kolena skoro baculaté děti

v lupení se brodí. – Slunéčko-li svitne,

na každou se větev babí léto chytne –

vše je zapředeno jemnou pavučinou –

celá víska v poutech ocítí se maně –

od chaty se k chatě zlaté nitky vinou,

od srdéčka k srdci – od Jeníka k Haně. –

Ó, v takové chvíli, nechť je zima blíže,

srdci veseleji – v dálce jaro tuší! – – –

A ten zákmit slunka na práh jedné chýže

vyvábí dvé dobrých, bohumilých duší. –

Na lávku si sednou, staré údy hřejou –

jim to věru dobře pohromadě sluší!

Za ruce se drží, hlavy se jim chvějou

a k sobě se kloní. – Šedivé dvě hlavy,

jak by pavučiny kolem opředly je. –

Pohled však je posud stále usměvavý

a pod vetchou hrudí mladé srdce bije. –

Manželé dva staří! – Na tom světě božím

pospolu šli dlouho, trním, též i hložím

razili si cestu zkrvácenou dlaní. –

Čas teď odpočinout po tak dlouhé pouti,

na útrapy prošlé sladko vzpomenouti. –

Sami jsou, ba, sami! Přece chvilku ani

se jim nezasteskne! Minutou se zdají

měsíce jim celé. – V zimě malé děti

k nim se na jesličky dívat chodívají –

(nejpěknější stavět starý Matouš umí) –

a hned časně z jara nad chatou se sletí

hejna vlaštoviček, křídélkoma šumí,

prohání se čile, štěbetá a hvízdá,

a pod střechou lepí útulná si hnízda.

Po hřebenu pyšně holubi se honí –

hejno krotkých sykor zpívá na jabloni,

která v okna tluče květnou ratolestí.

Smaragdová réva kolem nich se vine

a jdete-li kolem, mile vám z nich kyne

nerušený poklid, opravdové štěstí. – –

Jednou v podjeseni – v tichou chatu maně

k hospodářům dobrým ptáče přiletělo.

Snad se bálo zimy, ukrýti se chtělo? – –

Podivné to ptáče! Sotva hlédlo na ně

tmavomodrým okem a již rukou vlastní

útulné a teplé hnízdečko mu staví

starouškové oba, neskonale šťastní,

že se mu zde líbí. – Snáší bez únavy,

čím by koutek pro ně mohli ozdobiti.

A to divné ptáče hledí na ně zticha,

mladou hlavu kloní, zádumčivě vzdychá –

stařenku pak milou do náruče chytí,

líbá ji a pláče. – Hostitelé šedí

uleknuti práci odhodili všecku.

Co se stalo jenom ubohému děcku?

Hosta svého těší jak umí a vědí –

ale host jich milý, bledé děvče, mladé,

mlčí a jen čelo v bílé dlaně klade –

slzet neustává. – Co si počít mají?

Starouškové oba do pláče se dají. –

Komůrku jí malou upravili čistě,

však se u nich hostu bude líbit jistě!

Upravili všechno čistě tak a ladně –

ještě okénečko vystlali jí mechem,

se zpěvákem klícku pověsili nad ně

a čekali potom s utajeným dechem,

jak se bude děcku hnízdečko to líbit?

Zasmála se dívka, zasmáli se staří:

„Ať se vám tu, slečno,“ děli, „dobře dáří!“ –

Hněvala se dívka – musili ji slíbit,

že ji budou svojí Anežkou jen zváti,

ona je pak vždycky otcem jen a mátí. –

Po komůrce malé ohlíží se kolem,

kývne mladou hlavou, k okénečku skočí –

starouškové vidí, že jí vlhnou oči –

ale proč to zase? Jakým trpí bolem?

Ve kleci v tom ptáče zahvízdalo zticha.

Dívka hlédla k němu: „Ubožátko!“ vzdychá.

„Hle, do mřížek marně křídélkoma buší,

pokukuje smutně k nebi blankytnému,

a zpěv jeho našel ozvěnu v mé duši.

Starouškové hodní, přejte vězni svému,

nechať volně letí za cílem své touhy,

čistým volným vzduchem, zelenavou nivou!“ –

Sepjala své ručky s prosbou lichotivou,

ale dávno stačil její pohled pouhý!

Kmet nejistou rukou klícku otevírá

a stařenka ptáka z okénečka pouští,

za miláčkem prchlým lítostivě zírá. –

A pták nedaleko usedl si v houští,

zatřepetal křídly – jako v polosnění

zaštěbetal cosi, a hle, zpátky letí,

letí ve svou klícku, zpátky do vězení. –

Zasmáli se staří jako malé děti –

ale bledé děvče znova skoro pláče:

„Ty jsi zvyklo poutu – závidím ti, ptáče!“ –

Staří lidé večer, ve své jizbě chudé,

sedli vedle krbu. – Kolem šero vládne,

v krbu jenom svítí ještě jiskry rudé! –

Do práce dnes věru nechce se jim žádné. –

Matoušova dýmka nějak špatně hoří,

nit a jehla padá z rukou jeho ženě. –

V doutnající popel hledí zamyšleně –

někdy povzdechnou si, chvilku zahovoří.

„Divné je to dítě!“ Matouš v dumách praví. –

„Nešťastná to dívka!“ žena odpovídá,

„poznala už dobře, co je strasť i bída,

neštěstí se dotklo její mladé hlavy.

Bez otce i matky sama kráčí světem,

jaro její řídkým ozdobeno květem.

Život je tak těžký – slabé její síly!

Ach, mne bolí srdce, hlavičku-li chýlí,

jako poupě vonné, které zvolna vadne!“ –

Matouš kývá hlavou: „Jaké hezké poupě!

Z modravých-li oček pohled na tě padne,

staré srdce mládne! – A ten osud hloupě

s lidmi zahrává si! – Má být učitelkou!

Ona – sama dítě! – Sám náš kantor šedý

s drobnou chasou mívá zlosť a práci velkou,

než do lebky vpraví všeliké jim vědy! –

Ó, ten svět je nyní věru přeučený!

Nač že mají v knihách slídit také ženy?

a mladý svůj život v dusné ničit škole?

Pro takové děcko věru lépe sluší

vesele a bujně točiti se v kole. –

Sám bych provedl ji – třeba starou duši

unavením pustil! Dobře bych si věru

ještě uměl dupnout!“ – Při tom v pološeru

stranou pozoruje, jak se žena mračí.

Vyklepává dýmku a smích tajně dusí.

– „A jestliže přece ženy učit musí –

zkušenější lépe také práci stačí –

a já říci mohu, drahá moje ženo,

ty bys byla věru ještě nad kantory!“ –

Hněvala se trochu – ale krátké vzdory,

ve chvíli zas bylo všechno zkonejšeno.

Svorně zavzdychali oba v zadumání:

„Ubohé to děcko! – kéž je Pán Bůh chrání!“ –

Měsíc venku svítí. – V okénečku malém

spanilá se hlava roztomile kloní. –

Ubohé to děvče! Rozpoutány valem

pod hebounkým čelem myšlénky se honí.

„Sama jsem, ba, sama na tom světě širém

a kolem mne život děsným hučí vírem.

Nemám pranikoho. A kdybych i měla,

co že bych mu řekla? Plakati bych chtěla –

ale mému pláči kdo by porozuměl?

Druhdy mojí hlavou ohlas touhy šuměl:

,Směle jenom k cíli, neunavně k předu –

bolí cizí milosť, váže dobrodiní –

vybojuj si volnosť!‘ – U cíle jsem nyní

a mé srdce plno bolesti a jedu. –

Vidím, byl to přelud – pouta vleku s sebou.

Jakés touhy temné krev mi z ňader střebou.

U cíle jsem přece – po čem mohu toužit?

Ó, je krásný osud vlasti, lidu sloužit,

símě lásky k dobru klásti v srdce mladá. –

Z těchto srdcí jednou velký národ vzroste – –

Proč na moje ňadra teskno divné padá?

K mládeži chci mluvit: ,Pod svou hrudí noste

pravdu jen a právo! Znáte předky svoje?

táhli pro svit pravdy v nekonečné boje, –

nestlí jejich paměť pod mohylou věků!‘ –

Ó, jaký to osud hodný závidění

vychovávat vnuky nesmrtelných reků. – –

Ne, teď není času k neplodnému snění, –

starý zápas počli vrazi v novém vzteku,

třeba aby každý dnes byl bojovníkem

a ta naše mládež aby plným šikem

vstoupila, kde řídne sporá naše řada.

Nemluvte, že slabé dívčí rámě k boji, –

nadšení své duše, sny a touhu svoji

pomalu chci, věrně vdechnout v srdce mladá. –

Sama pak? – Ať pouto na mých rukou chřestí, –

snad si najdu přece někde kvítek štěstí.

S osudem ať rvu se i o kousek chleba,

předtuchou ať divnou krev mi časem stydne, –

zdá se mi, že málo k mému blahu třeba:

jenom koutek klidný a pak – srdce klidné!“ – –

Svítí plná luna s tmavomodré výše. –

Celá víska dřímá klidně tak a tiše.

Kolem kostelíka malý hřbitov zříti,

sem tam na pomníku zlaté písmo svítí,

černé kříže stojí klidně tak a tiše. – –

Stařenka když dobrá druhého dne z rána

do komůrky vešla, celá ulekána

zbožné pozdravení ani nedořekla,

chvěla se a bledla, vytřeštila oči,

žehnala se křížem proti moci pekla –

div že nepoklesla. – Vše se kol ní točí. –

Vidí, nade knihou dumá děvče mladé,

do hebounkých dlaní bílé čelo klade –

ale před ním lebka, lidská lebka leží –

ano, holá lebka! – Zvolna jen a stěží

nabyla zas vlády hospodyně šedá.

Zavolala muže – za dívčinou stáli,

spínali jen ruce, promluvit se báli,

jeden u druhého marně rady hledá.

V tom se obrátilo podivné to dítě,

pozvedlo k nim zraky, usmálo se na ně –

a ti dobří lidé stáli rozpačitě,

na rtu však jim úsměv objevil se maně,

na rtu, který chvěl se strachem pověrčivým.

Stařenka pak děla: „Zlaté děcko moje,

co ta lebka značí? Nehodí se k živým!

proč má ještě bloudit světem bez pokoje?

Přej jí, prosím, klidu v posvěcené zemi,

tam je místo její, pokud neprobudí

Bůh ji k soudu svému!“ Starý Matouš němý

jenom hlavou kýval. – Bílé dlaně k hrudi

přitiskla si dívka. – „Ach, ta lebka,“ děla,

„dlouho jedinou mi byla přítelkyní –

a mou družkou věrnou zůstane i nyní.

Hle, z těch bílých kostí, v kterých kdysi vřela

myšlének snad bouře, mrtvý poklid hledí –

na otázku mnohou je mi odpovědí.

A na svou tu družku pohlédnu-li z rána:

,Pracuj!‘ volá ke mně ,na sny času dosti

za hřbitovním prahem!‘“ – Dívka zadumána

sklonila se k lebce. – Novému však hosti,

pozvanému z hrobu, starouškové zlatí

nepřivykli nijak. Tajnou hrůzou jatí

pohlíželi k lebce jaksi podezřivě,

a stařenka choti zašeptala snivě:

„Jak jsem nyní ráda, že jsem si tě vzala,

věru, že bych sama se teď bála tady.

Ach, kamkoli hlednu, vidím jenom všady

strašlivou tu lebku! Kde ji vypátrala?

A když jednou k soudu mrtvý z hrobu vstane,

kde svou hlavu najde? Smiluj se, Ó, Pane!“ –

Mlčí Matouš, jenom šedou hlavou kývá. –

Stařenka se často klíční dirkou dívá: –

nehne se ta lebka? Častokráte zřela

dívku nad ní dumat, hlavu na ni klásti –

Ó, kterak se hrůzou při tom nezatřásti! – –

Prchly dny a týdny – zima přeletěla. –

Jednou Matouš z rána – dívka vyšla z domu –

rozhodl se pracně, pomodlil se k Bohu,

křižoval se stále, pot mu proudil s čela,

lebku vzal a pohřbil v posvěcené zemi. –

Hrdě se pak vrátil spokojen a němý –

A ubohá dívka nepoznala zcela

ztrátu družky svojí. – Aj, což zapomněla

každodenně zírat na vybledlé kosti,

slyšet od nich: „Pracuj, na sny času dosti

za hřbitovním prahem!“ – Vzejdou v krušném žití

krásnější sny mnohdy, nežli možno sníti,

pod zelenou travou, pod vysokým rovem. –

Starý Matouš bál se vyrušit ji slovem.

Pěšinou vždy stejnou učitelka mladá

vycházela z vísky každodenně z rána,

a nechť vítr řádí, mlha nechať padá,

ať je celá cesta sněhem zasypána,

nechať mráz je krutý – cos ji v dálku pudí –

v prostřed zimy jaro nosí ve své hrudi. –

Za dědinou blízko stejně potkávala

mladého vždy muže. – Dobře již ho znala,

třeba ani slova nemluvili spolu. –

Pozdravil ji mlčky, pohledl jí v oči,

ale ňadra její div se nerozskočí

něhou prvé lásky, která nezná bolu. –

Vracela se zpátky – potkala jej znova –

prošli vedle sebe, nemluvili slova,

oba dva se jenom lehce uzarděli,

pohledem si pouhým všechno pověděli. –

A ten pohled krátký, snů však dlouhá řada,

vystačila zcela pro dvě srdce mladá.

Zřela mnohdy smutek v bledé jeho líci,

neměla však síly: „Co tě rmoutí?“ říci. –

Divno, proč se bálo nevinné to dítě

chvíle, ve které jí řekne: „Miluji tě.“ –

A ta chvíle přišla. – Jednou bez pozdravu

za ruku ji pojal. Naklonila hlavu,

viděla však přece, jak mu oko září.

Ptal se: „Chceš jít, drahá, se mnou ku oltáři?

Hle, já vybojoval pro tu naši lásku

útulný si koutek, klidné hnízdo malé. –

Mám po čem jsem dlouho toužil neskonale.

Jenom pro tě, drahá, pro svou zlatovlásku,

pracoval jsem v potu. Dosáhl jsem cíle. –

Smím snad věřit, milá, že jsem dobře četl

ve tvém oku snivém a že pro mne zkvetl

kvítek tvojí lásky? Proč tvé ručky bílé

chvějí se a chladnou? Čekám odpovědi:

Miluješ mne vskutku, chceš mou ženou býti

a v mou rodnou zemi chceš-li se mnou jíti?“ –

A dívčina snivě v jedno místo hledí,

sličná tvář jí zvolna bledla, sinavěla,

aby rudou září zaplanula zase.

Ret její byl němý, hruď se bolem chvěla. –

Ó, ta slova lásky, na něž těšila se, –

třeba se jich bála – kterak divně zněla

v jazyku jí cizím, v řeči nepřítele,

jejímu jenž lidu vrahem po staletí. –

Zaťala v ret zoubky, by se přestal chvěti,

mladou hlavu znova pozvedla pak směle.

Zval ji v cizí kraje, v rodné kraje svoje.

„Půjdeš se mnou?“ ptal se plný nepokoje.

Před jejím však okem dlouhé táhly šiky, –

zástup malých dětí. – Rostly v bojovníky,

oči jejich plály, pozvedaly hlavy,

ku předu se braly směle, bez únavy. –

Znala jejich cíle, vždyť je sama vedla,

nepřátelské řady jako zhoubné mraky

čekaly je blízko. Rděla se i bledla, –

mezi nepřátely uviděla taky

líce svého druha. – Ze svého snad šiku

měla odejíti? uprchnouti z boje?

Ó vždyť zasvětila celé žití svoje

vychování nových statných zápasníků. –

A muž mladý lapil její ručku znova.

„Půjdeš se mnou?“ šeptal plný nepokoje.

Upřela naň ještě jeden pohled krátký.

„Nikdy!“ řekla tiše. Více ani slova

a prchala v dálku – nepohledla zpátky. –

Starouškové dobří jak se polekali,

když se navrátila k smrti unavena. –

Vidí, cos ji bolí – ale nezastená –

jenom tvář jí bledne, jenom zrak se kalí.

Potichu jim praví – že ji sotva slyší:

„Musím odtud brzo – přišel rozkaz vyšší!“ –

Brzo, příliš brzo též je opustila!

Na rtíku se jejím úsměv neukázal,

uhas' oheň v oku, ústa něma byla. –

Staroušek se stokrát každodenně tázal:

„Co ti schází, děcko?“ – Nepohlédla k němu.

Ale ponenáhlu porozuměl všemu. –

Obecní kdys posel dones' lístek bílý

z města mladé slečně. Nechtěla ho vzíti,

v třesoucích se rukou držela jej chvíli –

pak jej upustila. – Slzu chtěla skrýti –

prchla do komůrky, na klíč zavřela se. –

Nad lístečkem bílým vespolek se ptají

starouškové oba, co s ním počít mají?

Prohlédli jej stokrát – odložili zase,

na dlani jej váží a jich ňadra svírá

jakás divná bázeň. – Dlouho stařík šedý

rozmýšlel se – váhal – přece naposledy

pomalu a vážně lístek otevírá –

přes rameno jemu hospodyně zírá. –

Cizí řečí psán je! Ale Matouš jednou

na vojně byl dlouho! Sebral paměť svoji,

čte a vysvětluje co v tom psaní stojí. –

Zapotil se chudák! – Na sebe pak hlednou

oba staří lidé. – Toto asi stálo

v kratinkém tom listě: „Dlouho se mi zdálo

cos o ráji nebes – byl to přelud pouhý!

v dým se rozplynuly všechny moje touhy. –

Tys mne nepoznala – snad se ve mně mýlíš –

odpověď však tvoje byla krutou příliš.

My se nesejdeme! Sny a touhy klamné

daleko mne svedly – nemožno se vrátit

na dráhu zas pustou. Pomodli se za mne!

Bez tebe co život? – Třeba cestu skrátit.“ – –

Tomu všemu sice málo rozuměli,

na podpis však dlouho udiveně zřeli. –

„Hle – z továrny, z města úředník jí píše –

takový pán velký!“ šeptali si tiše.

„Proč ho jenom nechce? To by bylo štěstí!“

Ale učitelka jenom hlavu kloní. –

Zapomněli brzo na vše strachem o ni. –

A když jarním květem vzplály ratolesti

na jabloni, která chránila jim chatu,

ulehlo to bledé roztomilé děcko. –

Snášeli mu léky v neunavném chvatu –

zaříkávat dali – ale což to všecko!

Vadne jejich růže – žal jí oko kalí,

ale zastenat ji nikdo neuslyší. –

Odešla jim na vždy – přišel rozkaz vyšší. –

A když starouškové mrtvou pochovali,

objali se pevně, děli se slzami:

„Jak nám bude smutno! Jsme tak sami, sami!“