UČITELKA.

Tak denně zřím ji bledou, velkou

jak lilii na svém něžném stvolu,

jde volným krokem v blízkou školu,

je maličkých těch ona učitelkou.

Byl mráz a vítr hvízdal venku

jak rychlý honec za nezbednou fenou,

ji tehdy našli zabalenou

u dveří v chudou, bídnou plenku.

Kdo nenakrmí hladné ptáče,

když u okénka poprosí tě?

Kdo nepozvedne malé dítě,

když u nohou se rozpláče?

I pozvedli ji, k ní se sklání

tak něžně lidé dobří, chudí;

vždyť prý to boží obdiv budí

a ten prý dá s dětmi požehnání.

A plno je ho v každém koutku

a jako růže jeho tváře,

již chopilo se slabikáře

a odhazuje drobnou loutku.

Dnes? Často zřím ji bledou, velkou

jak Iilii na svém něžném stvolu,

jde krokem volným v blízkou školu,

je malých těch dětí učitelkou.

Tak co jí siré dáno jednou,

těm malým dětem péči platí,

jim pohádkami život zlatí – –

Proč? To ti malí neprohlédnou.

Nechť jsou jen snové jich čistí,

a květem postlány jich dráhy;

proč na jich zlaté hlavy záhy

by napadlo snů svadlé listí?