ÚČTOVÁNÍ.

Jak se to skončí? – ptám se vždycky,

když do minula hledím zpět...

co může přinést život lidský,

to vidím v tůni zašlých let.

Já věřil vše – a potom pranic...

Vlast, lidstvo, bůh – hm, mládí žár..

Mám schladlý popel z černých hranic,

kde spálil jsem těch model pár.

Na rty mé polibků pad příval,

do srdce kapal ostrý jed;

hrst dobrých přátelů jsem míval,

z nichž často vzorný lotr zkvet.

Já sil i sklízel bujné vtipy

a s hlupci jsem se doved smát –

jak často žert nám na rtech kypí,

kdy člověk měl by proklínat!

Já bídu znal i ponížení

i hrozný stud sám před sebou,

měl také chvíle povznesení,

ba, zářil jakous velebou;

já často pomocné ždal ruky

a dostal rad vždy jako zrn;

mně způsobil též jisté muky

tradiční poetický trn –

Jak hřivna z bible v hloubi země

dnů světlých trocha mrtvě spí –

co všechny černé chvíle ve mně

jsou živy, krev mi upíjí.

A člověk zírá v chabé touze

v budoucna závoj mlhavý –

a: jak to skončí? – to je pouze,

nač můž být ještě zvědavý.