Úděl žen.

V ulici oživené

nad průchodem s barevnými světly

znám jedno okno osvětlené.

Jednou tam růže kvetly.

Teď ten, kdo sedá tam

a nad knihou se chýlí

do noci – sám –

klid hledá. Snad se mýlí,

snad bázeň poutá ho

v samoty stín.

Tam vejdu jednou –

neznámá z ulice –

vyhledat pohled těch očí,

až víčka se zvednou.

Přinesu v náručí

růží kytice

a usednu tiše u dveří.

Proč vejdu?

Říci těm očím, jež nevěří,

že prosit nejdu

a nic že nechci vzít

než smutek –

a, jak jsem přišla, jít.

Říci těm očím, že vím,

co je údělem žen:

dát radost a býti snem,

co blažit má v tichu,

a odejít přede dnem.