ÚDĚL.

V kout jizby, kam zář lampy zasloněné

již neproniká, hledím v tiché dumě –

má žena, děťátko dnes narozené

tam v loži spí; já naslouchám dech tlumě.

A myslím, až k nám Sudičky dnes přijdou,

co dítku svému bych as od nich žádal –

svit čistý hvězd, jak z nočních mraků vyjdou,

bych svému synku v záři štěstí skládal.

V moc divných snů snad že jsem potom klesl –

já viděl, jak se přítmím volně k loži

kýs temný, zasmušilý přízrak nesl,

zrak jeho mrazil, z vlasů čnělo hloží.

Páž jako větev sukovitou vztáhnul

a dutým hlasem šeptal slova hrozná,

jak v nohách lože stál a jak se nahnul:

„Strasť otce tvého též tvůj život pozná!“

Pak upřel na mne ze tmy zrak svůj ledný:

„Chceš, aby děcko znovu v bolech žilo

tvůj život – oceán běd nepřehledný?“

Ne! – z hloubi moje srdce odvětilo.

Tu v hlavách lůžka zjevil se stín jiný;

hled jeho hřál, ač pochmurnou měl líci –

„Jsem Práce“ – pravil, „smířím strasť i viny.“

A vztáhnul k děcku ruku žehnající.

Stín třetí, světlý, nad nimi pjal křídla;

znám jeho tvář, znám andělské ty zraky! –

to zraky Krásy – z čistého jich zřídla

se line světlo v propasti a mraky.

Déšť květů zjev ten sypal děcku z klína,

jak usmál se a zahovořil sladce:

„Mnou lehkou ti buď strasť, buď cizí vina,

a v růže se ti změň pot těžké práce!“