UDEŘILA HODINA

Řeklas mi své jméno, které neleká,

nabídlas mi ústa mlčenlivá,

svádějící k polibku člověka,

ukázalas mi tvář, která je živá,

tvář planoucí a křídla anděla,

blesk meče, jak se z pochvy noci tasí,

zažehlas ve mně, tichá, nesmělá,

plamenný plápol pustošící krásy.

Já býval milenec a teď jsem voják tvůj,

noc svatební jak černý prapor vlaje,

já nejsem zvědav už na sladké lásky taje,

teď smrti, lásko má, svou touhu obětuj,

teď řekni jméno, které poděsí,

a vrhni na svět zář své strašné krásy,

na moji sladkou zem, na hory, na lesy,

kde u bran života andělé strážní tasí.

Řeklas mi své jméno, které neleká,

studánky zapomnění, ty, která jsi tůní.

A udeřila hodina člověka.

Zvon domoviny dělovinou duní.