Údolí hrobových kostí.

Hle, údolí, v němž plno lidských kostí –

to u řek Bábel prorok kdysi zřel.

I hledí v poušť tu truchlou v ztrnulosti,

tu prudký vichr mocně zahučel

a po údolí divný ruch se hostí

a budí trosky ty v dav živých těl.

A zahřímal hlas Boží z větru vání:

Toť lidu mého smrt a z mrtvých vstání. –

Ó jestli kdo tě chápe, věštbo svatá,

jsme my to, děti české rodiny,

jimž obrátila Bílá Hora klatá

jich vlasti zdar a slávu v ssutiny.

Než, hle, když hotovo už dílo kata,

tu tvůj Duch, Bože, zavál v pustiny

a nesl život v hroby naší země

a z kostí mrtvých vzbudil nové plémě!

My plesáme! My děkujem ti, Pane!

Nám před očima jest to jako div,

že zář tvé pravdy zase u nás plane

a Husův lid, kdys ubit, zas je živ.

A přec – v náš dík proč slza žalu kane?

Proč zírá na nás smutek z českých niv?

Ty víš: My tělem oživli a hlavou,

však srdce mnohých podnes hrobkou tmavou.

Co hříchů kol a kol! Co lsti a zloby!

Co bídy v lesklých hesel směsici!

Co prospěchářských lží! Co mrzké mdloby

svůj plášť vždy po větru jen točící!

I tam, kde heslo víry život zdobí,

jak často pouze měď to zvučící!

Tak vedle světla dosud temné stíny

a pode kvítím plíseň umrlčiny. – –

Co činit? Tesklit jen snad duše mají?

Tys, Hospodine, naše naděje!

Tvůj Duch jak druhdy v prvním církve máji

v pláň kostí mocně jednou zavěje

a v duši národa pak po všem kraji

se velké probuzení rozchvěje

a po vší vlasti vstane v novém šiku

lid tvůj – lid celých Božích bojovníků!