ÚDOLÍ KLIDU.

V těch končinách je někdy hrozně mdlo!

Tam starý vrch, jenž z houštin vyčnívá

své stíny klade v jezer zrcadlo,

kde stuchlá tůně zvolna vyhnívá.

Ve tmavé sluji leží chabý lev,

pod stíny kmenů lhostejný a tich,

juž málokdy je slyšet jeho řev

za nocí tmavých z houštin zapadlých.

A tiše spí. Zde nic jej neruší,

na věky zakryt stromů větvemi,

to kraj je trudný, mdlý a bez duší,

tam jenom zmije bydlí pod zemí.

A dnové jdou... On tiše tady sní,

přežilý, něm a bojem vysílen,

už více jeho doba nezazní

a nikdy nevzplane už jeho den.

Nic neruší jej v jeho zátiší. –

Svět nevábí a síly ztraceny!

Nad hlavou šumí větve cypřiší

a do snů svítí měsíc zlacený.