Údolí nového království.

Hrob v duši jsem vykopal ve výškách dumavě zmlklých,

bych konečná pochoval všecko co umřelo, všecko co mrtvo

a všecko co marno To všecko, co tížilo roky

a Slabým činilo, Smutným na osamělých cestách.

Na vrcholku duše, kde vichřice táhly a plískaly podzimní deště

a jiskřila jara s první zelení pupenců křehkých,

u černých cypřišů tisíc jsem bílých vzpomínek postavil,

by hlídaly vlídně co mrtvo, co marno a co se nevrátí.

Přes věže v obzoru, přes dálné majáky, přes rahna lodí

a stožáry mizící v obzor, jenž z ranních mlh tiše vstával

a přes echa vzdálených zvuků, jež údolím denně táhly,

těch bílých vzpomínek tisíce hledělo dálkou.

A mne to zpět lákalo v Údolí, kde jsem byl zrozen.

Tam hlína voněla, lidská bolela srdce a duše

tak marně toužily. Slyšel jsem volat hlasy

tam z dola k Slunci, tak marně k němému Slunci!

Já znovu sestoupil v Údolí rodné, roztoužen znovu

po horkých srdcích a po hlavách budoucích heroů

a po rukou upřímných, po očích, zatmělých žárem,

jež pátravý pohled snesou, chladný a ocelový.

A věnec z jmelí na skráních, cítím zas vůni sosen,

a jiskření horských hvězd a bystřin šumot a dusot

do samot zbloudilých jelenů, slyším stále

vzkřek orlí za sebou v dálce, s hor Snů jak jsem sestoup'.

S hor Snů já k zemi se vrátil a nemoh' v své touze jinak

než zaklepat u jejích dveří. – Noc hvězdnatá byla

a hluboký obzor a tajemné rozsety hlasy

po jezeře Života, které se vzdouvalo v jarním vanu.

A všude květ bílý hořel a hustými zakryt kmeny

a křivými kořeny na břehu svítící měsíc se plížil.

Já zaklepal u jejích dvéří... Jak vzlykala, nevěříc, hlasně,

má drahá Vysněná, omdlela v loktech mojích!

Vše před ránem hluboce spalo, jen Ona v tom vidění ve snu

jak orchidej omamně voněla tušíc můj blízký návrat,

neb byla essencí ženy, toužící, zamlklé, žhavé,

půl z noci, půl z paprsků slunce již setkalo jaro.

K nám do jizby oknem se dívala zelená zátoka řeky

a vysoké topoly z noci jak naslouchaly by do tmy

a rybářská loďka v rákosí skřípala, visuté sítě

skrz oka průsvitná stříbrné pouštěly světlo...

Tu dlouho jsme mlčeli v objetí, dlouho, tak dlouho, dlouho!

Pak řekla: Už neodcházej, už nikdy neodcházej!

Tak bez tebe slabá a bázlivě schoulena u nohou Krista,

já naslouchala jen hovorům Světic a trpěla příliš...

Neb pro ženu není dnů budoucích, nemá-li kde se upnout,

tak nezní hudba snivě, když ve dva se neposlouchá,

a jaro není tak bílé a pučící květy tak vonné,

když sama je žena, když čeká a když se nedočeká.

Hlas její byl sladký a za srdce rval mne, že v smíchu jsem plakal,

jí v loktech hýčkal a díval se v přivřené řasy

a černé vlasy jí spustil k bokům a líbal ji zase,

ten sněžný obličej, na němž dnilo se teď ráno.

Když kohout zazpíval, ráno když počlo se v doubravě dníti,

já děl jsem k ní: Věčně... Budem tak věčně svoji,

ty ne však jako má oběť a já tvé otrocké břímě,

dva, kteří si našli hnízdo, pro sebe snášejíce!...

Hle, bude již ráno, děl jsem a stezky se budou rdíti,

my půjdeme spolu vstříc slunci, jež vychází bledé zvolna,

tam v branách Veleměst potkáme řady nejchudších žebráků,

my obdarujem je prvním penízem z Nového Království.

Na něm nebudou raženy hlavy Imperatorů,

jen symboly horoucí lásky všech světů a nových lidí,

je milliony již tuší na dně svých zavřených srdcí,

leč my je půjdeme učit, jak rozdávat sladké ty mince.

Tak vyšli jsme, užívajíce radostí, tak jsme vyšli

a nezaprodavše svých duší, jež měly své vlastní ohně,

my mohli vždy dosti rozdat pro úsměv a štěstí druhých,

těch, kteří již nebyli bídnými s příchodem Nového království.