ÚDOLÍ RADOSTI.

Od jitra žití,

kdy tělo cítí

své srdce bíti

v dětinném snu,

od prvních kroků

na prahu roků,

v širokém toku

pozemských dnů:

Až k břehu smrti,

kde temno škrtí

srdce a zdrtí

každou tvou zvěst,

celou tou pílí,

hrůzou, jež kvílí,

že není síly

břemeno nést:

Ty mníš, že kmitne

svitne a slítne

jak moře třpytné

nebes ti zář,

potrhá kůry

oblačné chmury

a sletí s hůry

ve tvoji tvář.

Krvavou patou

šlapeš tu svatou,

roubanou, klatou

pozemskou prsť.

Reptáš jen na ni

v hněvu i lání,

ona přec schrání

setby tvé hrsť.

Sotva že hne se

ruka tvá, v plese

zem již ti nese

květy i plod.

Stále je darem

v užitku starém

béře vždy s jarem

po rodu rod.

Po krátké práci

do ní se ztrácí

a v ní se zvrací

tělesný stroj.

Přece tvé oči

od ní se točí,

žízeň tvá sočí

na štědrý zdroj.

Bez umu, rady,

bez lesku, vnady

usýchá tady

života květ.

Prázdnotou zmámen

toužíš, kam plamen,

tys ale kámen,

padneš vždy zpět.

Hleď, luh jak svěží

v náruč ti běží,

co květů sněží

v každý krok tvůj.

Nahoře žádná

naděj, jen zrádná

obloha, chladná,

mrtvá to sluj!

Dole zem tichá

po tobě vzdychá

nahoře pýcha,

pád jen a strasť.

Vím, že hlas lhavý

stále ti praví,

údol jen lkavý

zemská je vlasť.

Mrak, jenž se valí,

zraky tvé halí,

um tvůj se kalí,

červánky spit.

Toužíš, bys rázem

vznesl se srázem,

jak orel na zem

s výše moh’ zřít.

Tvůj ale kořen

z prachu je stvořen,

stvořen a sbořen

padne zas v prach.

Nad hrobní strží

sotva se drží,

za svůj vznět trží

klam jen a strach.

Nad tvojí vůní

výš, ve výsluní

závratný trůní,

veliký bůh.

Ty zůstaň dole

v určeném kole,

vesele v role

pouštěj svůj pluh!

V prázdnotě ráje

ať si tam tkaje

zas nové báje

stárne bůh sám,

jehož se bojí

aion, ať v roji

duchů tam stojí,

mračen k jich hrám.

Viz, jak co chvíli

líce své chýlí

v důl, kde se bílý

stkví země bod.

Tys do své chýše

uchytal tiše

miláčkům číše

na lásky hod.

Slyš boha žalný

šepot jak dálný

hrom v prostor valný:

„Sám jsem, ach sám!“

Šeptají za ním

andělé lkáním,

jak větrů váním:

„Sám jsi, ach sám!“

A z dola v plese

hlahol se nese,

echem se třese

polibek, smích.

Vše v nebi spolu

dolů zří, dolů,

V závisti, bolu

zpěv andělů ztich’!