Uhelná kotlina.

U paty mocných pohraničných obrů

příroda věkem vykouzlila sad.

Pak člověk přišel, aby k svému dobru

lakotnou duší drancoval a krad.

Ve lůně země zvětřil poklad černý

i vrh‘ se naň, jak na svou kořisť sup;

a jásot vzduchem otřásal nezměrný,

když první shlédl uchvácený lup.

Do polí kvapem otroků hnal řadu

zrýt a zpustošit dobrou matku zem;

nitro rvali jí, hnáni knutou hladu –

sténala země, otrok rval ji něm.

Kde sady teď jste, jež libě jste kvetly?

Teď močál černý otravuje kraj.

Pluh rolníkův as pohozený kde tlí?

Doupata měst, vsí, plní černá „láj“.

Prsť mrtva leží ve hnilobném puchu,

prosáklá vlhkem jedovatých par.

A z hlubin země syčí ku výbuchu

násilným tlakem utajený var.