Uhelná pánev.

Vidím pláň rozlehlou nořit se v dým –

v dálce modravé hory.

Slunce vše celuje polibkem mdlým

a píšťal smutné zní chóry.

Kolik tu komínů zřím černých stát,

tolik je pod nimi hrobů,

kde dříme, kdo v poli bitevním pad

z armády bezjmenných robů.

Však časem zdá se, že tajemný hlas

slabě se ozývá zdola.

Snad mrtvých dav v hrobě procitl zas

a Pomstu k pomoci volá?