Uhelníček.

Uhelníčka vidím v letu

s černou čapkou ze sametu;

chyť ho, písni, chyť!

Než přelítne hor a nivu,

přines mi ho do motivu;

Sviť, slunéčko sviť!

Uhelníček černohlavý

o ptačí juž nedbá davy,

svým si přeje býť,

v borovice mělké duti

tajemného cosi kutí;

sviť, slunéčko, sviť!

Uhelníček, co as hledá?

Mhouří očka temnohnědá,

proletuje mýť,

černou hlavu dvorně kývá,

polohlasem volá, zpívá:

„Sviť, slunéčko, sviť!“

Uhelníček bílé tváře

za slunéčka zlaté záře

tká své lásky síť,

by v ni stejné jak on kštice

ptačí vlákal krasavice.

Sviť, slunéčko, sviť!

Svítilo mu pěkně, věru;

celý duben za večerů

v rozkoši moh’ žíť;

přiveď sobě v temno skrýše

uhelničku Tiše, tiše...

Sviť, slunéčko, sviť!

Stará sosna v útulnosti

ponejprv dnes párek hostí,

budou blaze sníť;

z rána s novým štěstím v hrudi

hlasnou písní drozd je budí:

„Sviť, slunéčko, sviť!“

Pohoda jim v očích vznítí

touhy poupata i žití;

nač má srdce tlíť?

dobu pak až stihne doba.

dětem budou zpívat oba:

„Sviť, slunéčko, sviť!“

„Dej jim zdaru, dej jim síly,

v příhodnou pak léta chvíli

v srdcích zpěv jim vzniť;

tuž je křídly, tuž je těly,

do nebe by vyletěli;

sviť slunéčko, sviť!“

„Dlouhých nocí tmy je prosti,

vznes je vzhůru do volnosti,

v ní je milo dlíť;

pomoz záhy jejich rodu

z dravců nástrah na svobodu.

Sviť, svobodo sviť!“

„Přej, ať každé Vesně z klínu

roj vylétne jejich synů

v rodnou houšť i mýť,

ať jich každé srdce chvění

na zvučnou se píseň změní:

Sviť, svobodo, sviť!“

„Vposled pak až v hedbáv mechu

mrtvi padnou, zbav je vzdechů,

dej jich tělům stlíť,

ale duší jich ať zpívá

skála, řeka, les i niva:

Sviť, svobodo, sviť!“

„Zpívati ať neustanou,

až i mrtví z hrobu vstanou

s heslem: „Chceme žíť!“

a všech lidí v jednom hlasu

zazní bez mezí a času:

Sviť, svobodo, sviť!“...

Kochám se tím ptačím zjevem!

A co zvučí jeho zpěvem,

slyším v duši zníť;

je to sen? či v srdce tluku

sám jsem vložil do těch zvuků:

„Sviť, svobodo, sviť!“