UHERSKOHRADIŠTSKÝ MOTIV.

Namáhavou vykonavše cestu

uprášeni vracíme se k městu

podél nízkých domků, před nimiž,

k večeru ač schyluje se již,

sedí děvušky a ženy s děcky

v krátkých pouze sukních, bosy všecky.

Vtom jsme zděsili se velice:

hle, tam celou šíří silnice

proti nám se stádo koní žene

nespoutané, volné, nestřežené.

Než jsme mohli stranou uskočiti,

mimo nás už stádo to se řítí,

dusá, supá, vyhazuje, řičí – –

Naše hruď, v tu chvíli trpasličí,

vydechla si volně teprv pak,

až se přehnal bouřlivý ten mrak.

Bledost však se s tváří zděšených

neztratila dosud; aspoň smích

hoši dva – as osmi let – z nich měli,

na koních již za tím stádem jeli – –

První myšlenky mé potom byly

fiakristů městských na kobyly:

jak by slz jim asi tekly stružky,

kdyby viděly své volné družky.