ÚHOR.

Sváželi zlaté klasy s polí,

kol žní byl shon a šum a ruch,

v tom víru jeden lán byl holý

jak mrtvých udupaný luh.

Jen řídký jetel, uschlá tráva

a plevel hroudy pokrýval,

zde nezaplála slunce sláva

a skřivan nad ním nezpíval.

A zlatých snopů vozy plné

když vozili kol celý den,

já cítil, jak ta hrouda klne

a rozplývá se v tichý sten.

Jak závidí tam vedle sestře

tu hojnou žeň, ten skotu řev,

žen šátky vlnící se pestře,

ten srpů svit a ženců zpěv.

A bolesť hruď mi stáhla divá,

ač s ní jsem válčil se vzdorem:

jak bude mi, mé duše niva

až bude sprahlým úhorem!