Úhory.

Jho těžké vrh’ život na šíj mou záhy

a zasypal blínem bílé mé dráhy,

krev lákal mi každým pohnutím ze žil,

krev kypící varem, vášní a žárem;

ach, poznávám hořce: posud jsem nežil.

Vy obzory temné, úhory plané

mých vzpomínek, odkud steskem to vane,

jste netiskly k ňadrům úrody přepych,

jste nevdýchly z líchy vůně dech tichý,

jenž plamenem sálal z kalichů lepých.

Vás nezrosil zpěvu perlami skřivan,

ni Vesny květ luzný touhami vzýván,

svá poupata něžná netkal vám v řasách,

jen stříbrné jíní do běla stíní,

kam podzimek dechem mrazně zásah’.

Však v jeseně dlouhých večerech dýmá

tam tlející zrno, v brázdách jež dřímá,

a v taláru černém, s hor jenž se smeká,

noc podobna mnichu na mrtvou líchu

jak na svatém poli pobožně kleká.