Uhostěný v skrejši lesní,

Uhostěný v skrejši lesní,

v síni rozbujněných kras,

slyším zašumáním chvoje

z nadvěkého rychle zdroje

v dálku odplývati čas.

A ten proud se prýští stále,

povždy čil a povždy mlád,

hrom pak děsný v bouře zjevu

ana duby trhá v hněvu

proudu toho vodopád.

Přes skaliska v zoufalosti

v propasť mihne se jak stín,

však, kde hlavu tříští v pádě,

věčně bude na záhadě

těm, jež rodí země klín.

Jeho hloubka nevyzpytná,

člověk u dna pískem jen,

sem tam bezvolně se točí,

až konečně při úbočí

v náruč smrti vyvržen.