UKLIDNĚNÍ.

Tvůj rozpak réva ukryla a purpur studu,

tvá vlhká ruka moji svírá v křeči.

Zas bázlivě se ptáš, zda věren budu,

svou úzkostlivou nedůvěry řečí.

Hleď – nebes báň se skrývá do soumraku

a nad lesem si mladý pastýř zpívá.

Zmodralá víčka otevř polekaných zraků,

bych zmatkem kochal se, jenž v nich se skrývá.

Je vesmír rozsáhlý a láska má jím bloudí

jak sladký tón, jenž resonanci hledá.

Je zákon přísný, přísný duch, jenž soudí –

ne, neboj se, on utrpět ti nedá.

Jen touhy vedly nás, nesamostatné slepce,

ten schvátit pohár, omamně jenž chutná.

Jak děcko vzal jsem tě a posadil tě hebce,

když nejvíc plakala’s a nejvíc byla smutná.

Jen osud kázal nám. O mé se opři rámě

a stopou beř se mou, svým štěstím jista.

Již babí léto polétá a usedá si na mě,

svatební závoj pro tvou šíji chystá.