UKLIDNĚNÍ.

Kraj zpřísněl mlhami a zbohat’ zlatem listí,

rozlohy větší rozepial nad hnědí sirých lích,

van lehký tančí po něm, v korunách lehce svistí

a hraje dojemně na pavučinách stříbrných.

Řady vln drobných pospíchají po rybníku,

s tenounkým naříkáním bijou o kamennou hráz,

a na ní pod řadami stromů na trávníku

se krčí bílé hvězdy pozdních sedmikrás.

A v dálce nad horami nebe zimomřivé –

ztlumený lesů sten a prázdeň širých cest

a lány zamlklé ve vzpomínce na dříve,

kdy směly kypět životem a růst a kvést.

A přec... Nad lány lehký vítr potichu si zpívá

nad lesů snem, nad touhou lích a jejich nad únavou...

Z pavučin stříbrných zní jeho píseň zádumčivá,

a s hráze vetchá vrba přikyvuje hlavou.

Je vážně klidný kraj – zní nad ním větru hlas –

a neživ skoro, duchem víc, jdu po něm,

a spodní basový hlas, jenž mi srdcem třás’,

teď kamsi na dno schoulil se a oněm’...