Uklidnění.

Tak nech svou hlavu vedle hlavy mojí.

Kdos klepal. – Nech ho. – K čemu otvírati,

jsem něhou znaven, skoro chtěl bych spáti,

mně zdá se, anděl u mých skrání stojí.

V Tvém pohledu se s láskou něha pojí.

Vím všecko – čeho lze tu postrádati?

O lesích sním, jež slední západ zlatí,

nach plnou hrstí sype v černé chvoji.

Tam kmen byl poražený, oloupaný,

my na něm sedávali večer dlouho...

les hořel západem jak štěstím tváře.

Tam fantastická schodiště a brány,

kdos po nich kráčel... Byla’s to ty, Touho?

Já nevím, srdcem chví však Tvoje záře.