Úkoj v samotách.

Vadne život na samotě,

žloutne jako tráva,

když už vláhy ani slunce

jí se nedostává;

žloutne, vadne, nebudí se –

žal, jenž z oka kane,

tuhne jako krůpěj v mraku,

až se ledem stane.

Mně však ondy na samotě

nebe hojně přálo,

z trojích očí trojí jaro

svitlo mně a hřálo;

tři byly, jež celováním

braly ňader tíseň;

milá žena, něžná dcerka

a má družná píseň.