Ukolébavka.

Junošíku

plných rtíků,

hlávko lysá,

pospi svatě,

mamuška tě

pokolísá;

tím očíčkem

sokolíčkem

neprohledni:

budeť máti

kolíbati

třeba ke dni.

Ťapky zlaté,

baculaté,

polož dolů;

jsouť jak perce

nebeměrce

ze sokolů,

ukrej ty je,

má lilie,

do podušky,

sen již k oušku

chce, zlatoušku,

na pošušky.

Spi jen! V denní

probuzení

čeká tebe

peří skvostné

z ohňochvostné

bludky nebe;

však až v trati

bude státi

měsíc v novu,

k hrání, plesu

harfu snesu

Davidovu.

V zátočí ti

báča chytí

číky, jelce,

ba dražáky

máme taky

na topělce...

ať se brání

v hněvu, lkání,

ať si hýká:

musí v proutí

na raz zouti

botky z lýka.

V kapsy samé

nasbíráme

stříbrněnce,

až napadnou

v nocku ladnou

na lupence,

i ptáčata

ryzozlatá,

hejno sníků,

chytnem mocí

o půl noci

do vábníku.

Zlatulenky

ostruženky

dáme s chutí;

Kovlad v kuzně

skuje luzně

šablenku ti,

a koníka

tatošíka

chytnem v léčku,

pít až bude

vínko rudé

z červánečků.

Když se zvedlo,

dá naň sedlo

ruka naše,

co k pochvale

neslo krále

Matyáše,

k sedla straně

o dvojráně

samopalky

a turanku

za kabanku

pro rusalky.

Pěkné věno

nesečteno

bude tvoje,

bílé gatě,

dolmaň v zlatě,

čižmy dvoje,

k tomu věnku

karaběnku

dáme také,

kol kabelky

cetky délky

všelijaké.

Pospi tedy,

hošku bledý,

pěkně tiše,

jak pisklátko

tě, holátko,

mamka kníše.

Až v sokola

vzrosteš z pola,

chlapče drahý,

čil se schytneš

a vylítneš

na své vrahy. –