Ukolébavka.

V úzkostlivém rozechvění

ňádra tvá se ku mým tulí,

jako zvonce bílých květů,

by je mrazy nesžehnuly.

Zdřímni tiše na mých rukou,

přimkni víčka rozesněná,

polož hlavu zlatovlasou

na má prsa roztoužená.

Zaslech’ jsem tam hovor písní,

jež se chtějí rozzvučeti,

jako z jara ševel poupat,

když hodlají rozpučeti.

Až rozkvetou v sladké zpěvy,

budou hladit vlásky tvoje

jako vonné řasy květů

zlatých včelek šumné roje.

Budou se na útlých stoncích

před tvým zrakem kolíbati,

budou chtít tvé bledé líce

do červánků zulíbati.

Dřímej tiše na mých rukou

sen života nejkrásnější,

nemám pro tě jiné těchy,

když tě píseň neskonejší.