Ukolébavka.

Neplač, dítě moje, stiš se, stiš,

máť tvá dosti nešťastná je již!

Malý poutníče, ty s přišel

nepovolaně sem ke mně.

Ó bys jen ty vzdechy slyšel,

jež mi v prsou bouří temně

den co den, celou noc.

Neplač, dítě moje, stiš se, stiš,

máť tvá dosti nešťastná je již!

Bůh sám navštívil zem bídnou

jako dítě, rány hoje

lidem všem svou ruku vlídnou.

Ty však rveš mi blaho moje

den co den, celou noc.

Neplač, dítě moje, stiš se, stiš,

máť tvá dosti nešťastná je již!

Stokrát za noc k tobě vstává,

zdali ještě dech tvůj slyší,

jejž ti dusí nemoc dravá.

Její vzdech se neutiší

den co den, celou noc.

Neplač, dítě moje, stiš se, stiš,

máť tvá dosti nešťastná je již.

Ve tmě její život stoná,

ku propasti duše kráčí,

a ty’s, dítě, propast ona.

Tvář jí hořká slza máčí

den co den, celou noc.

Neplač, dítě moje, stiš se, stiš,

máť tvá dosti nešťastná je již

Ač ví ona, že jen v hrobě

odpuštění dojde, klidu,

přece chce žít k vůli tobě

dlouhý život – pustou bídu,

celý život – jednu noc.