UKOLĚBAVKA.

Děťátko malé, děťátko bílé,

písničku sladkou šlu v noční tiš:

Děťátko moje, v duši jež sníš

pohádku svou, než opojná chvíle

vzbudí tě k spánku v náručí matky,

robátko moje, broučku můj sladký,

růžový prstík tvůj s vlasem si hraje,

v chvílích, v nichž pít dáváš oček svých taje,

děťátko moje, spíž dosud, spíš?

Děťátko smavé, děťátko moje,

objímám v duši tělíčka běl,

ústek tvých drobných nachový pel

života svého celuje zdroje.

V klínu mi vzkveteš, kalichu lásky,

s modrými očky, plavými vlásky.

Ti, kterým vypučíš v květ jejich leta,

za smích tvých tvářiček šli by kraj světa,

jak pro své štěstí každý z nich šel.

Děťátko bílé, broučku můj sladký,

zda na břeh živých přivedu vod

života svého, lásky své plod,

či snad se jednou ve zrak své matky,

s touhou jež v duši obraz tvůj nosí,

v sladký dar žití tebe si prosí,

zahledíš s výčitkou nad všechny krutou,

proč že ti život byl bezprávím, knutou. –

Děťátko moje, v duši jež spíš –

čemu jsme blíž?