Ukolébavka.

Hajej, hajej, hajej,

andílku můj malej,

hajej, hajej,

dítě nevinné;

nechať oblétají

sny o žití ráji

bílé čílko tvé.

Tak už jsem ti život dala,

ale bude zlý a chudý,

hanba od kolébky stálá

půjde s tebou vždy a všudy.

V tomto bídném starém domě

z hříchu pošlos, moje dítě,

hanbu budeš míti po mně,

hanba všade zprovodí tě.

Ukazovat budou na tě,

o otci že nevíš ani,

matka tvá že žila v zlatě

z lásky jen a milování.

Po létech až snad se jednou

mě pokleslé budeš ptáti,

pravdu poznáš – ó, mne bědnou

za vše musíš proklínati.

A já tolik miluji tě,

dceruško má drahá, milá!

ráda za tě krev dám, dítě,

bych tě zlého uchránila.

V bahně život nízký tobě

dala jsem, kde hřích se stápí –

Bože, milost! – ať to robě

též svět v síť svou nepolapí...

Hajej, hajej, hajej,

andílku můj malej,

hajej, hajej,

dítě nevinné;

kolébá tě máti,

můžeš klidně spáti,

já už nikdy ne...