Ukolébavka.

Hlasy snivé,

konejšivé

slyším tiše pět:

„Zaspi, lide, temné časy

a než sen ti sváže řasy,

k nebes báni

díků vzdání

zašeptni tvůj ret!

Oslav Pána,

že ti dána

země rajská v byt,

kde ti přáno žít a mříti,

o pradědů slávě sníti,

přelahodnou

řečí rodnou

hlasně hovořit.

Nechť se stmívá,

bouře divá

nechť se valí blíž,

ty jen zavři klidně víčka,

v loktech věrná stráž tě hýčká,

s tvojich skrání

mouchy shání,

v čelo dělá kříž.

Chová hebce,

báj ti šepce

v ouško dětinné

o Blaníku, v jehož hrudi

kdysi rytířstvo se vzbudí,

Václav svatý

prapor zlatý

v pomoc rozvine.“

Hlas ten chabý,

šepot babí

probouzí můj hněv,

že bych zvolal: Stranou, chůvy,

junácké nám třeba mluvy,

ze sna, klidu

duše lidu

jiný burcuj zpěv:

Mrak se blíží,

blesk se kříží, –

vzbuď se, lide, vzbuď!

Není chvíle k bajkám prázným,

čas tě volá k činům rázným,

nehleď v nebe,

věř jen v sebe,

Blaníkem tvá hruď.

Z prsou vřelých

a hlav smělých

nevyjde-li v čas

k tuhé seči za otčinu

svaté vojsko velkých činů,

pak meč zkázy

neodrazí

žádný bůh ni ďas!