UKOLÉBAVKA.

Andulko malá, rozplakaná,

v kolébce zvolna – tam a sem –

houpám tě, houpám – tam a sem –

zavři už, dítě, zavři už očka,

přítel tě hlídá, přítel tvůj počká,

než probudíš se – tam a sem!

houpy tam! houpy sem!

tam a tam! sem a sem!

Však dlouho člověk netuší to,

že bloudí světem sám a sám,

a nyní je mi všeho líto

a na všecko si vzpomínám,

na lásku svou si vzpomínám,

houpy tam! houpy sem!

tam a tam! sem a sem!

Tělíčko drobné, jež se tají

v peřinkách bílých jako sníh,

slečinku z tebe vypiplají,

vkus dají ti a chic a střih,

a záhy z tebe bytosť bude,

jež dovede v čas klopit zrak,

na plesích jež se mihne všude –

ó, dítě, nevzpomeneš pak,

jak houpal jsem tě tam a sem!

tam a tam! sem a sem!

Tělíčko drobné, vypiplané,

až ňadra tvá se rozvlní,

až lásky vášeň v tobě vzplane

a prsa touhou naplní –

kéž jenom láska neskonalá

tě všade čeká kolkolem,

lidského masa hroudo malá,

s velikým ale úkolem!

Však ne – což láska? – hlouposť! dítě –

muž přijde k vám snad vyžilý,

filistr, jemuž prodají tě,

že dobrák jest a rozmilý,

že rozuměti zdá se všemu,

a dítě, musíš zvyknout jemu,

když vaši už tě slíbili...

Houpy tam! Houpy sem!

tam a tam! sem a sem!

Smí slaboch teď se s ženou spojit,

vyžilosť není zločinem,

smíš třeba hnusem, kalem projít,

jsi vítán v kruhu rodinném,

když uživíš jen svoji ženu,

jsi solidní a máš svou cenu –

tma roste, hynem! zahynem!

Lze ženu koupit! Zahynem!

zahynem! zahynem!

Mně nyní v snech se řetěz jeví

žen od poslední ku prvé,

od matky tvé až k ňadrům Evy

kdos Bídu míchá do krve

a do žil našich pokolení –

kdos otrávil v nás zdravý proud,

ten řetěz už se stěží změní,

jej nemožno je přetrhnout!

Toť staré Bídy jest jen vlečka!

– Špatna-li hmota pravěká,

z níž povstali jsme, jež nás přečká

vždy v jiném těle člověka?

Andulko malá, přijdou chvíle,

kdy zabouří to v nitru mém –

ty vztahuješ své ručky bílé,

ó, houpej se jen tam a sem!

Andulko malá, tam a sem!

tam a tam! sem a sem!

Ty nezvíš, co mi hrudí chvěje,

že nemoc to, jíž není lék –

ty’s posel žití, z něhož směje

se na mne nový, lepší věk,

vajíček jemných ty jsi schrána,

kořínek mladé květiny –

buď žehnána! buď milována! –

ty plode sladké vteřiny!

Tam a tam! Sem a sem!

Houpej se, Andulko, tam a sem!

Což platno v ouško ti teď říci:

„Až přijde láska, lásku ber,

a ženou staň se milující

a matkou zdravých synů, dcer –“

ty usmíváš se, nepochopíš,

ty sotva modrá očka sklopíš,

ó, houpej se jen tam a sem!

Andulko malá, tam a sem!

tam a tam! sem a sem!

tam a sem!