UKOLÉBAVKA

Teskno je mi,

když se tmí,

květ se k zemi

sklání,

touha dále

běžet smí,

chvátá, ale

kam?

Za růžemi,

radostmi,

za písněmi,

za ní!

Okno malé

kyne mi,

mám jít stále

sám?

Panenka má

v chaloupce

dneska sama

bloudí,

chová dítě

na ruce –

netíží tě

snad?

Vidíš! S náma

hrát si chce,

jak ručkama

loudí!

Chceš až v žitě,

na louce,

na úsvitě

spát?

Hochu milý,

počkej jen,

ať si chvíli

hraje,

když jsme samy

celý den,

hvězdy s námi

sní;

hleď, spanilý

padá sen

na květ bílý

z ráje,

usíná mi

u kamen,

s panenkami

spí!

Spi, maličká,

uvidíš

andělíčka

z nebe,

hvězdička ti

září již,

chceš si hráti

s ní?

Na tvá líčka

zlíbá, víš? –

Tvá matička

tebe,

už se báti

nemusíš,

než se vrátí,

spi!

Chci též míti

takovou,

moje kvítí

zlaté,

za ni dáti

lásku svou,

otrhati

květ,

na pouť jíti

dalekou,

uprositi

svaté,

chleba ptáti

s chudobou,

umírati

hned!

Ať to není

dítě mé

ve stavení

pánů,

přec i chudé

neznámé

chůvě zbude

čas,

že ji v snění

zahlédne

hvězda denní

k ránu,

růže rudé

najdeme,

co v nich bude

krás!

Jest to matka,

která bdí,

u děťátka

zpívá?

Hochu, jen se

ohlédni

po milence

své!

Dvě děvčátka

se to rdí –

noc je sladká,

snivá!

Své panence

utrhni

růže z věnce

dvě!