UKOLÉBAVKA.

Dřímej, rajský květe,

Synu člověka!

ať sny, plaché ptáky,

bolest nezleká;

nelítostný Osud,

však se dočeká.

Sedí u kolébky,

úsměv počítá,

s každým v korunu ti

trn víc uplítá;

bude v ní skráň tvoje

růže rozvitá.

Polibky kde kryly

nohy, ruce ti,

pomstí v přebolestném

kříže rozpjetí,

kam je bílé vbije

hřeby prokletí!

A jejž, matko, vineš,

život umučí,

vytrhne jej jednou

z tvého náručí;

v milióny jiných

ten však vypučí. –

Osud zatvrzelý

přástvu posmeká,

kolébá svou kořist,

však se dočeká...

Zatím dřímej sladce,

Synu člověka.