Ukřižován.

Nad lásky ssutinou, nad hroby zapadlými,

v odkvětu vzpomínky mdlý poutník ruce spíná,

a na sepjaté těžkou hlavu klade,

a těžká bolestí se hlava rozzpomíná.

Snad v dobu minulou se ve vzpomínkách snesla,

a s nimi zapadla; – snad v budoucnost se topí,

v tu budoucnost, co vzpomínkami sklesla, –

a tu i tam si oko slzou hroby kropí.

A horká slza ta, proč ohněm žhavým pálí?

proč v půli trhá mu to srdce osiřelé?

proč z duše pláče krev? O příteli! tam v dáli,

tam na Golgotu jdi, a ptej se spasitele!

Ten rámě rozvíral – oni je s křížem spjali,

ten k srdci vinul svět – oni je rozedrali, –

a ty-lis tiskl svět na srdce osiřelé,

hned našel’s katy své, a oni – spasitele!