UKVAPEN.

Vyjela si z hradu paní

v les s myslivcem na čekání,

vyjela si, pospíchala,

jednoho jen sluhu vzala.

Jeli, jeli skrze mlází,

kde se srn a srnka schází;

kde sled zvěře, bděle stáli,

koně k jedlím přivázali.

Srna píská, srnec říje:

vystřelili, chybili je...

„Ať si prchli,“ děla ona,

„stejně s nimi hruď mi stoná!

Hruď mně hoří, hlava pálí,

vody není, leda v dáli,

nežli spráhne ret můj chorý

naber, sluho, do čutory!“

Dlouho hledal, nenacházel,

červánek už k zemi scházel,

když ji nabral, v skok se dává,

budeť paní nedočkavá.

Nebyla však, jen se smála,

s švarným myslivcem tu stála;

„Pospíchal jsi, vím to,“ děla,

„pot se ti jen řine s čela.

Až budu zas žíznit v lese“ –

a vzdech na rtech se jí třese –

„chceš-li o mne lépe dbáti,

nesmíš příliš pospíchati.

Toužila jsem čerstvé vláhy,

byl jsi tu však příliš záhy,

v pozdější jen trochu době

líp bylo by mně i tobě!“