Ulalume

Ta obloha sychravá, siná,

a listí, jež chřadne a tlí,

to zvětralé listí, jež tlí;

noc byla to truchlého října,

rok v nepaměti mé zlý –

ten kraj, kde tůň Auberská dřímá,

kraj Weirský, v mlhách a mdlý,

tůň ponurá Auberská dřímá,

les strašidel plný a zlý.

Zde jednou tou alejí tmavou

pod cypřiši s Duší jsem šel,

já s Psyché jsem, s Duší svou šel,

ó tenkráte kypělo lávou

mé srdce jak vulkán, jenž vřel,

s hor Yaaneku rozbouřen vřel

a záplavou sirnou a žhavou

až k polárním končinám hřměl,

svou záplavou hučící, žhavou

v noc polárních pouští až hřměl.

Řeč naše tak sychravá, siná

a v myšlenkách cosi, co tlí,

zrak ve zrádných vzpomínkách tlí –

my nezřeli truchlení října

ni noc všech nocí, jež ví,

že přestárlý zmírá rok v ní,

ni tůň Auberskou, v mlhách jež dřímá

(a přec jsme tu jednou již šli),

tůň pochmurnou, v mlhách jež dřímá,

les strašidel plný a zlý.

A zatím co pozdní noc vadla,

hvězd číselník k jitru již spěl,

již mrazením jitra se chvěl,

nám na cestu bledá zář padla,

z mlh oblaků stříbrná běl,

luna, jež ve snech mých vládla,

z mlh srpek její se chvěl,

ten, kterým vždy Astarté vládla,

srp démantný oblohou šel.

Já děl jsem: „Tvář Diany není

tak vroucí jak kouzelný svit

sfér etherných, měsíce svit,

jenž slzy zřel, konce jimž není,

a žal zřel, jenž v tváři mé vryt,

v té tváři, kde odumřel cit.

Přes souhvězdí Lva nám v snění

ukázal, k ráji jak jít,

v mír Lethejských luhů jak jít.

Lva nedbaje kyne nám v snění,

má nebeský ve zracích třpyt,

Lvu uniknuv, v Lásky slib mění

svých pohledů nadzemský třpyt.“

Však Psyché, ta varovně vzhlídla:

„Já z luny mám tajemný strach,

ta bledost mne děsí i v snách,

pojď, opusťme chmurná ta sídla,

pryč odleťme! – Z luny mám strach!“

A zvednuvši v hrůze svá křídla

zas nechala klesnout je v prach,

se smrtelným zaštkáním křídla

svá nechala padnouti v prach,

v prach ponurý, pozemský prach.

Tu řek jsem „To mámení snů je,

pojď, půjdem k té hvězdě hvězd,

pojď koupat se ve světle hvězd!

Co z magických září svých snuje,

jen Krása a Naděje jest.

Hleď, noc jak jí prozářena jest,

oh, pojďme, luna kde pluje,

tou stopou křišťálných cest.

Těm výším věř, luna kde pluje,

jen do ráje může nás vést

tou nocí, jež jí prozářena jest.“

Tak ukonejšil jsem Psyché,

by nepropadla proradným svým snům,

svým melancholickým a černým snům.

Však na konci té aleje tiché,

tam krypta stála, bílý smrti dům,

s nápisem krypta, bledý smrti dům.

Já zeptal se: „Jaký to nápis, ó Psyché,

je napsán na bledý smrti dům?

A ona řekla: „Ulalume – Ulalume –

to hrob je tvé mrtvé Ulalume.“

Tu k srdci mi sáhla ledová ruka siná

jak v chřadnoucí listí, jež tlí,

v to zvětralé listí, jež tlí,

já vykřikl: „Zde loni, v čas října

v noc tutéž a v tento kraj hrůzy a tmy

jsem příšerné břímě vlek, hrozné své tajemství.

Dnes rok to – ó který to démon zlý

mne tenkrát zde vehnal v to šílenství?

Ó vím už, zde černá tůň Auberská dřímá,

kraj Weirský, v mlhách a mdlý,

už vím, tůň ponurá Auberská dřímá,

les strašidel plný a zlý.“