Ulétla.

Když jsem tě houpal, ty krásné dítě,

v té vaší zahradě vonící,

nahoru, dolů, lehce a hbitě,

úsměv ti zlatý hrál po líci.

Smích tvůj byl prškou zlatého deště,

ty jsi se smávati uměla!

– Prosím vás výše, ještě a ještě,

až tam k těm korunám docela.

A já tě houpal bláhový dále –

kdybych byl vědět moh’ tenkráte,

že máš dvě bílé perutě malé

k většímu letu již rozpjaté!...

Zahrada spustla, list padá tiše,

houpačka prázdná visí tam...

Letělas někam výše a výše...

Dívám se slzami ku hvězdám.