ULICE BÍDY

Po cestách lásky naší nehučí lesy.

Jsou naše aleje již rozervány chladem

a děsí

svou prázdnotou a větvemi tak vyzáblými hladem.

Tou cestou jdeme my. To z večera bývá,

ulicí bídy, kde nás lidé dávno znají

a splývá

šeď jejich myšlenek do našich snů, jež naříkají.

A není láska naše ironií hladu,

jenž zevšad šklebí se a ve všech oknech sedí;

s tesklivou písní o západu

my někam choří jdem, podzimních smutků odsouzenci bledí.