ULICE.

V podvečer na tebe čekávám, štěstí ty prokleté moje,

plaché vy rozkoše lakomce, vášni, jež zpíjí i mučí;

v podvečer, když byly umlkly v předměstí tovární stroje,

dlažba kdy ulice setmělé pod kroky tisíců zvučí,

ospalým tempem kdy davu proud valí se lenivě po ní,

šalebné přísvity tančí v nich s jiskrami od kopyt koní,

požáry reklamy zahoří, odlesky svítilen spiaté

blýsknou jak v černý vlas temnoty vetknuté hřebeny zlaté,

na křižovatkách kdy vřavy spád jak povodeň přes jezy hučí,

viadukty kdy se zachvějí dunivě pod vlaků koly –

v podvečer toužebně čekávám, na štěstí čekám, jež mučí,

na rozkoš, která však bolí...

Pod okny kročeje šelestí, hlaholí zmatené hlasy,

okolo zasněné zahálky ctižádost šíleně chvátá,

v opilou píseň i dotěrnou cudné i nestoudné krásy

kadence ženského smíchu zní, zvonivé znění jak zlata.

Bystřina živoucích bytostí řítí se zděnými břehy,

pohledy blýskají vášně v ní s krotkými úsměvy něhy,

na vlnách kalných a vzkypělých kol hříchu zlacené sluje

okolo úskalí neřestí vrak naivní lásky pluje.

V dobu tu zajatce propustí v předměstí usnuvší stroje,

ubledlé vězné své vydají skladiště a kontoáry,

v ulice vychrlí ze svých děr živoucí poklady svoje zavilý lakomec starý.

V podvečer čekávám na ten div. Ulice křivé se stměly,

pod okny vlny se vzdouvají. Vzplaň již a vzbuď se, můj dive!

Okamžik nastal, kdy podloudně Lakota moje se dělí

se starým Městem tím chamtivým o jeho poklady živé –

– o jarý křik, který dusilo školáckou moudrostí denní,

o vlahé pohledy jeho žen v kouzelném osvětlení,

o hoře bez cíle bloudící, o lásku, v zkázu jež chvátá,

o perly ctnosti, jež zkažené hodilo do svého bláta –

Cítíš tu muku již v štěstí svém, rozkoš v své neklidné muce,

nepokoj vášně, jíž v noční čas lakomce prsty se chvějí?

Vyjdi již, srdce mé, v ulici! Vnoříme lačné své ruce

v prokletou lázeň tu její...

Půjdeme s láskou svou k nárožím, v něž její příboje bijí,

dáme se strhnouti v její vír, ke dnu se až ponoříme,

lapneme lehounký stříbrný brak, po vrchu který nás míjí,

zvedneme diadém zločinu, těžký skvost, na dně jenž dříme –

nejtišší kde je v ní hlubina, nejvýš kde stříkají pěny,

zdarma kde klín svůj Ti nabízí, žitím kde platí se ceny,

projdeme Scyllou a Charybdou, kterými děti své drtí,

soucitem dotknem se slabiny, v níž dřímají zárodky smrti,

budeme tak jako bohové, znajíce rub dobra, zlého,

askety – světci v orgiích, hýřily v taverně chudé –

zamilujeme-li něco si z tohoto bohatství všeho –

– po tu noc – naše to bude ! –