ULICE.

Nestříká kol sebe života veselou pěnu,

kovovou písní práce nezvučí,

po jejích chodnících zmlklých nešumí promenád barevná řeka,

vymřelé paláce dřímají hlubokým spánkem v jejím pokojném náručí,

mlčení zamčených zahrad do ticha jejího

tajemnou hudbou jen vtéká.

A zatím co sester jejích rúch pyšný

odstrkuje mé srdce a zrakem je lhostejným chladí,

tulivým dotekem ona je hýčká a hladí.

Často ji hledám, zakletou, v života překotné vřavě.

Zasněžena akáty v milostném máji mne vítala smavě,

za žárlivou mříží zahrad zřela jsem šeříky lilové kvést,

zřela jsem marnotratnou nádheru růží hýřit kol ztracených cest,

viděla jsem ji dřímat v jiskřivých závojích hvězd,

leč nejdražší je mi v jeseně barevné slávě.

Je tak důvěrně spiata s mého života ránem,

růže jí házím svých úsměvů,

jak stuha napiatá od srdce k srdci k bílému domu mne vede;

kolikrát jsem tudy blaženě spěchala

a jásotem bylo mi do zpěvu,

ať déšt byl, či mlha, na mne padaly hvězdy a smály se paláce šedé.

A když jsem se na rohu ohlédla,

abych ji pozdravila vděčně, ta ulice zádumčivá,

zdálo se mi, že za mnou se s žehnáním dívá...

Je němá i výmluvná, minulost spí v ní nezbádaná,

vybledlých legend tesklivou vůní hedvábně obetkaná,

večer tu básníci bloudí, zde milenci žárlivě skrývají blažený cit,

stín drahé mé země chodí sem bledý

sny o zítřku radostném snít,

přemýšlí, kterak nést budoucí svobody stříbrný štít

a v modlitbách čeká na slavnou fanfáru rána.

Mám ráda tu ulici, má nejsladší něha

vzpomínkou slunnou je zakleta do ní.

Často se toulávám tudy, v lamp modro teplý večer když svítí;

jak na ni vzpomínám v dálce, jak náruč toužebně rozpínám po ní,

když srdce mne bolí, jak ze studánky lesní chci ticho z ní léčivé píti.

Jako šáteček bílý z dálky mi radostným pozdravem vlaje

ta ulice milá, jež vede ku prahu ráje...