ULICE

V mých domech, dobře víš, se ctnosti usídlily.

Já zkrásněla jsem bolestí,

již vděčně nesete vy, kteří tudy pílí.

A takový můj cíl: já vteku v rozcestí.

Travnatý chodník s obou stran, a okna svítí,

mým rovnem šťastní jdou, již vědí, kam je jíti,

a záhyb můj – tam může naděj rozkvésti.

Zda odtud cestu zříš, mou dobrou poselkyni,

jak zticha odtéká, utkání krutých smír?

Teče – jak čistý proud – a topoly jsou při ní,

posvětí všednost mou a umoudří můj vír.

Co jich tu postálo, patříce do daleka!

Co srdcí omyla ta tichá, bílá řeka,

co srdcí lkajících po dobrém rozcestí!

A šťastným, již tu jdou, těm moje okna svítí

na cestu smíru, kterou nejlépe je jíti.

Jsem jako přadlena, co u kužele zpívá

domácím ku práci a putovníkům v pout.

V domech je duše má a já jsem duší zdiva.

A ty bys uvěřil, že možno zahynout?

Vše, co se ozvalo, je zde a nezaniká:

stařenčin popěvek, šum z dílny, štěkot psíka.

Co bylo, věčné je, neb musilo to býti,

o jedno starej se: kam dám se s rozcestí?

Mým rovnem šťastní jdou, již vědí snad, kam jíti,

můj záhyb pro ty je, jež stihlo neštěstí.

Báň nebeská se pne a zve tě k jedné pouti:

zamčené oči měj, mnou vést se dej. Buď jist!

Po věčných hlasech mých dej pochybám svým plouti

a po mém mlčení dostihneš zemských míst.

A já tě dovedu bezpečně do daleka,

za ono rozcestí, zkad teče cesta-řeka,

důvěřuj, důvěřuj a stihneš rozcestí,

kde končí pouti těch, již vědí, kam je jíti,

kde končí pouti těch, jež stihlo neštěstí.

Neptám se, nehloubám: leč přímku svou mám ráda,

miluji ohbí své, že dobře ti tam dlít.

Sousedské soužití, sousedská drobná váda,

polední vzkypění a nocí modrý klid

a proryv oblohy značený štíty mými,

jenž je mou věčností nad dnešky proměnnými,

toť já jsem na světě, šťastna svým právem býti,

jak jiné ulice a jiná náměstí.

Tam všude šťastni jdou, již vědí, kam je jíti.

Tam všude tací jdou, jež stihlo neštěstí.

Vše spěje k rozcestí: životy, činy, slova,

co člověk ochrání, co člověk nedochová,

radosti pověčné, dočasné bolesti –

a potom cesta je, tak stará a tak nová,

a na ní smířeno štěstí a neštěstí.