ULIČKA

Sám vzrostlý ze sebe, strom samobytný,

v svou pohroužený němou podstatu,

před pozdním stojí kouskem západu.

Jehož jasem zmenšeny a zúženy,

rousnaté lístky tvrdě černozelení se

jehelnými obrysy; a podél jejich hran,

spálených a břitce vříznutých,

řinulá zrůžovělost pronikavě trne.

Teplé šero uličkou tu vine se

mezi prostým chrámem a zdmi zahrad.

Nesměle tráva místy zaujímá

kameny dlažby, z kterých hnědorůžový

zvolna vyvanuje nádech večera.

Dům šedomodrý; ve výklenku jeho

soška zastárlá, leč mladě milostná,

zmatnělá prachem v přelud zasklenný,

mile vítá kynem naděje.

Ve věčnostném úhlu otevřeno nehybně

malé okno, na něm houstnou pelargonie,

plstnaté tanou na tmě nízké jizby;

stínu zvyklé, roní nepohnutou vůni.

Za nimi dívka mírná, vždycky skloněna,

mlčelivě šije za blahosti večerní;

vniterné, vlahé tváře nepozvédá

ni světlavého zaoblení čela

při ozvučném kroku chodce řídkého,

Pohlédne někdy k výši etherné,

tam nad chrámem kde vznešeně

hoří temnomodrá hvězda Miriam;

sept záře šumí jako květy útěšné,

tlak záře činí jemnou, modrou závrať;

moudrá Miriam, tvá přítelkyně duše,

miluje tebe a ty ji,

mládí plyne jako krásný soumrak.

Ulička pustne léta, léta.