ÚLOHA Z ČEŠTINY

Hana, gymnasistka prvé třídy,

dumá nad úlohou. Bílé listy

mají popsány být, jak jim řekla

slečna profesorka: Každá z vás tu

shledla jistě s rodiči už svými

různá pěkná místa v naší zemi,

povíte, co viděly jste, potom

označíte, co vám v paměti je

jako místo ze všech nejkrásnější. –

Hana zakousla se do násadky,

hned však odtrhla ji, neboť slečna

několikrát už jim připomněla,

že to zlozvyk. Ven se zadívala

na plující mráčky, hele, tamhle

to je pes, je skrčen, jeho oči

pokryty jsou řasnatými chlupy,

ne, teď je to krokodil, má tlamu,

rozvírá ji, teď mu do ní leze

ryba s velkým stříbrolesklým břichem –

bože, bože, sešit čeká – Hana

namočila pero – jsem to oslík,

vždyť je namáčím už po desáté –

začnem: S maminkou jsem byla v Praze,

Praha, tuze pěkné velké město,

Hrad na vršku a nad Hradem kostel,

s čtyřmi věžmi, jedna z nich má klobouk,

jak jsem viděla tu starou modu

v jedné knize, klobouk zelený je,

také v Indočíně mandarini

podobnou věc na svých hlavách nosí.

Hrad má několik set stejných oken,

dělo se tam mnoho různých příhod,

jak jsme učily se v dějepise.

Na ten Hrad jsme jely pěkným autem,

vystouply tam, dívaly se dolů,

dole věží, domů k nesečtení.

Vltava se kroutí mezi nimi,

s jedné strany k druhé vedou mosty,

po mostech se hemží lidé, auta,

vozy tramvaje – no, pěkný pohled.

Naproti je hora. Petřín. Na něm

plno stromů. Nahoře je kostel

a věž ze železa. Byly jsme tam,

a to, co lze s výšky její spatřit,

je prý dobrá půle české země.

Já ji viděla a trochu bála

jsem se, že by vítr věž moh shodit

a nás s ní. Když pak jsme jely městem,

viděla jsem tenisové hřiště,

slečny, páni, všichni v bílých šatech,

na tenis se vždycky ráda dívám,

jak se do těch míčů krásně tepe,

maminka mi slíbila, že mohu

jít se učit, budu-li mít z primy

aspoň trochu slušné vysvědčení.

Praha ostatně má mnoho kouře,

za to zmrzlina je všady dobrá;

také v divadle jsme dvakrát byly,

potom v biu, tam je zvláště krásně.

Z Prahy odjely jsme na Šumavu.

To jsou hory plné trav a lesů,

lidí plno – maminka hned řekla,

že tam je půl Prahy. Ale hlavně

musím o moři se také zmínit.

Sedm let mi bylo. To je vody,

samá živá voda. Plavala jsem,

časem polkla vlnu – brr, je slaná,

a to moře chvílemi se stáhne,

na písku pak nechá ležet mušle,

někdy hvězdičky. Ty sbíraly jsme,

na oknech je sušily – leč ráno

černy byly, plny mravenečků.

Tak jsme je zas prostě vyhodily.

Jedenkrát jsme byly také v Tatrách.

To jsou, prosím, hory na Slovensku.

O nich napsáno je v zeměpise,

jak jsou vysoké a které jsou z nich

nejvyší, však vím, že je to Kriváň

a dvě ještě. Mají bílá čela,

prý to sníh, já myslím, že to stáří.

Orli jsou tam, viděla jsem sama,

jak tam lítali. Lid mluví řečí,

jež je tuze podobná té naší,

zpívá sobě mnohé pěkné písně,

trochu smutné, při tom pase stáda,

která zvoní, když se procházejí,

zvonci na krku a žerou trávu.

Ještě jiná města viděla jsem,

jak jsme projížděly autem kraje,

tuze pěkná, všelijaké řeky,

hory v dálce, jež se zdají modré,

ale když se přijde k nim, jsou tmavé

(jsou-li lesy na nich), jsou-li holé,

pak jsou rezaty – zde přišla pausa,

co a jak dál – Hana, gymnasistka

prvé třídy, zde se zarazila.

Kousla do násadky – ale včas si

vzpomněla na slečnu profesorku.

Zadívala k oblakům se: vida,

velká zamračená mužská hlava

s bujným vousem, rozcuchaným vlasem

mračí se tam – tak mohl vyhlížeti

Samson, hrůza lidí filištinských.

Teď se valí k němu valné čmouhy,

ano, takhle vypadalo moře,

když se bouřilo a bilo k zemi –

bože, úloha! Teď označiti

co nám z putování našich zbývá

jako místo z všeho nejkrásnější –

Praha? Šumava? A moře? Tatry?

Města? Kraje? Řeky? Což se zeptat

u maminky? Zpřísněla by jistě:

Vzpomeň sama. Napiš – Pak by trochu

usmála se – a já bych jí letla,

míní Hana, na šíj, dala pusu,

stulila se, sedla bych jí na klín –

Na klín! Na klín! Už to mám! A Hana

namočila, rozblažená v očích,

tváře zapáleny, usmívá se,

pevně staví písmenka a píše:

Ale nejkrásnější místo v světě

je přec jen na maminčině klíně.