ULTIMA THULE.

Opět venku na lukách,

rozkvétají pryskyřníky,

rudozlatým oblakem ozdobeno kyne nebe.

Šeříkové keře voní,

květy bílých růží září –

a na modré, pestré mezi

promenují mladé dívky.

Ale v teskném, zasmušilém

hvozdě rozložitých dubů

kvetou Smutky.

Tam ve věčném pološeru,

skryty v hloubi tiché noci,

vydechují sladkou vůni,

chví se v mlžném světle větví,

tmavé květy skabios.

Sametoví lyšajové

s oky nudy na svých křídlech

poletují kalným vzduchem

a na smaragdovém mechu

klidně dřímá ocelot. –

Snivě,

nahý, rozespalý,

s diamanty v černých vlasech,

kráčí mladý králevic.

V zapomnění svojí doby

kráčí kolem nízkých domků

hloub a stále hlouběji –

až do tmavých hlubin hvozdu.

Beryly a chrysolithy

svítějí na hnědé půdě.

A nad tmavou prohlubinou,

na nejvyšším štítu vrchů,

trůní velký půlměsíc.

S bělostnými kadeřemi

svinutými kolem čela,

trůní,

němý, zadumaný,

nad záhadou mého žití.