ULTIMA THULE.

Jak zní ta píseň? Koráb v dálku spěl,

na cestu hřměl mu pozdrav sterých děl,

mávali šátky – – ano, ano tak –

mí bozi, jak to zoufale je všední!

A přec to člověk cítí od dne ke dni

bolestněj, hlouběj... Koráb v dálku spěl,

na přídě stála bledá Mladost má

v dál nadšenýma hledíc zrakoma –

eh, je to dávno... Člun mi jenom zbyl...

Koráb je rozbit... někde v písku leží...

Po cizích vodách člunek někam běží,

je plavec mdlý, a hlava klesá již...

Má bledá Mladost, chladná, ztrnulá

mi v člunku leží... Někde zhynula...

Kdy, nevím... Léto míjí za létem

zoufale, jednotvárně... Ticho všude...

Neželím zašlého, a lhostejno, co bude;

co býti mohlo, vím – však k čemu snít?

Břeh vidím nyní. Řadou kameny

tam stojí bílé. Zlaté písmeny

se lesknou v slunci. Thuje, cypřiše –

zeď nízká kolem. Na vždy odpočívá

tam cizí rod. To milci vína, piva,

anekdot, vtipů, antisemité,

šosáci, politici vináren,

tlí vedle rozšafných a tlustých žen...

Po vodách kolem plouží se můj člun.

A ze západu slunce ozlacuje

ty bílé kameny, ty tmavé thuje

i mrtvou Mladost. Lodník už je mdlý...